Reportáž: Itálie, Bassano - 28. 3. až 2. 4. 2008

Všichni už jsme byli myšlenkami doma, u rodin, televizorů, ve vanách a ve voňavých postelích. Ale mýlili jsme se. Dovolenou jsme si nakonec protáhli o další den - to když nám těsně za Mnichovem praskl klínový řemen. Byla půlnoc a my jsme museli chtě nechtě zastavit na kraji dálnice. Naštěstí jen 500 metrů od odpočívadla, kam jsem auto za pár minut dotlačili.

Po noclehu na nezvykle klidné louce u kapličky nás opět probudilo slunce a azurová obloha. Po nezbytné kávě a něčem malém ke snídani jsme se přesunuli na obligátní capucinko a následně na start pod kavárnou. Počasí vypadalo mnohem lépe než včera. Naskakovaly pěkné kumulky - zkrátka lať - jak se v plachtařské terminologii termickému počasí říká.

I v pondělí nás z tepla spacáků vytáhly hřejivé sluneční paprsky. Několik chvil po probuzení jsme si užívali popelením se před obytným vozem klanu Babáčkových. Atmosféra a pohoda u bábovky, kterou zde zanechali naši kamarádi se slovy: "Jestli to přivezu domů, manželka mě zabije," a u horké kávy, vyvolala ve většině z nás pocit, že to kočování není až zas tak špatná věc.
Horší pocity v nás ale vyvolávala nasouvající se vysoká cirrovitá oblačnost. Obloha se jí plnila stále víc, a tak jsme raději vyrazili na kopec.

K noclehu ze soboty na neděli jsme využili českými paraglidisty hojně využívané tábořiště, které vlastně ani tábořištěm není. Je to louka ležící jen několik set metrů od oficiálního kempu, schovaná v údolí. Stojí na ní malý kostelík a Italové ji využívají k setkávání se při křesťanských svátcích, o nedělích a jiných zvláštních příležitostech. Na české "homelesáky" si už místní zřejmě zvykli. Většinou po sobě uklidí, doby, kdy v euforii z volného pohybu po světě vyřvávali u vína na celé okolí celou noc až do rána a rušili tím vše živé široko daleko, jsou už také pryč. Čeští paraglidisté teď většinou jen přijedou, zaparkují auto, odeberou se utratit našetřená Eura do blízké pizzerie a po zavíračce pokojně padnou do svých spacáků či na lůžka ve svých automobilech.

O deset hodin později...
Stavíme na malém plácku v jedné z nekonečných serpentin, abychom ulevili svým útrobám a pokochali se nádherným rozhledem.
"Myslím, že v tom Trentu jsme měli skutečně odbočit do jiného údolí," konstatuji lakonicky, ale nijak zásedně se tím já, ani mí spolucestující netrápíme. Je jasné, že jedeme doposud neobjevenou zkratkou, která vede těmi nejmenšími silničkami vytesanými do příkrých alpských srázů. Nevadí, vždyť je tady pěkně a srdce dobrodruhů plesají. Fotíme se a pokračujeme v dobré náladě v cestě.

Všechno začalo už o dva týdny dříve, když jsem se při jednom z prvních letošních létání na Krupce sešel se svým kamarádem Mílou Novákem alias Milhausem. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že v pátek 28. března večer vyrazíme někam létat. Do Itálie nebo Slovinska, podle toho, kde bude zrovna lepší počasí. A jak jsme se domluvili, tak jsme udělali. Předpověď počasí totiž slibovala opravdu pěkné polétání. Do výpravy jsme přibrali ještě Slávu Adamce a v pátek 28. 3. 2008 vyrazili směrem na italské Bassano.